U nás jsme samozřejmě už taky všichni ovílení, tak se můžeme postupně začít předvádět.
Protože celé dopoledne sněžilo, rozhodla jsem se vytáhnout Wendee na procházku v jejím "přirozeném prostředí". Od přírody zvyklá. Vyrazit ven v tomto i v zimě? Normálka.
Od víly dostala luxusní taftový kompletek temně fialové barvy. Živůtek je zvlášť a je takový zajímavě řešený. Jakoby zavinovací a vzadu na mašli. Nebyly jsme si tedy jisty, jestli fialový tyl náhodou nemá sloužit jako páseček, ale její dredaté veličenstvo potřebovalo něčím hodit vlasy dozadu, takže...
Ta koule není základ na koulovačku ale zárodek sněhuláka. Rozhodly jsme se totiž pokřtít zdejší pařez.
Wendee: Na výkon za necelou minutu nevypadáš zas tak špatně.
Nicolka celou dobu nervózně přešlapoval opodál a neodvážil se ani vytáhnout ruce z kapes.
A to byl do zimy podstatně lépe oblečen.
Nicol: Sněhuláka už máš. Můžeme jít domů? Mrznem tu už hodinu.
Wendee: Jak jít? Ještě sněžnýho anděla!
Nicol: Cože?
Wendee: Jo jo. Jdi sebou plácnout tamhle do toho prašánku.
Nicol: Je to bezpodmínečně nutné, abysme šli domů?
Wendee: Naprosto nutné. Je to zdejší tradice... Nebo tě tam plácnu sama.
Nicol: Já snad raději sám.
Nicol: Spokojena?
Wendee: Od skutečného anděla bych pro to čekala větší nadšení.
Nicol: Je mi zima a jen cestou sem jsem ti jich udělal pět.
Wendee: Jenže já ti je nepočítám, když nejsou tak úplně úmyslně :)
A když už jsem měla odfoceno, zabaleno a zapínám bágl, ozve se za mnou dětský hlásek.
"Mami, tady já nemůžu."
"Proč bys nemohl?" odpoví zpoza houští ženský hlas.
"Tady už čůrá nějaká paní."
Nu což. Zapla jsem zip a vysmahla, aby měl chudinka chlapec soukromí :)
pac a pusu
aleen
No comments:
Post a Comment