Tak jsem podnikla první krok kupředu,
aby blog nakonec dostál svému jménu. Doteď jsem pořádně neměla
kam strčit své koule. A už mám moc koulí. Začal se tedy stavět „domeček“.
Všichni už si datlí na čelo. Slyším to až sem a plně to
chápu.
Než přijel Bořek Stavitel, musel
nejdříve Staněk Bořitel zlikvidovat ne zrovna drobnou obývákovou
stěnu a násilím ji celou vecpat na chodbu. To bylo dobrodružství
samo o sobě. Jsem měla pomocníky a i tak mě složitost a
náročnost akce měla poučit a připravit na nejhorší.
Nepoučila a nepřipravila. Od plánu
jsem neustoupila.
Jako kostra sídla mých koulí měly
sloužit nastavitelné kovové regály. Domluva to nebyla snadná,
nakonec chyběly mnou požadované rozměry, tak se změnil plán.
Pak se zjistilo, že chybí jiné rozměry a zase se změnil plán...
No a po vymyšlení verze tři jsem konečně objednala :)
Přiznám se rovnou, nebýt Erizu, není
smontováno nic. Nejen, že mi pomohla ty balíky tahat dom, ale
následně se stala mozkem operace (můj byl nepřítomen). Montáž
by prý zvládlo i dítě s kladivem. To neznamená, že to pro dvě
blondýny bude equally jednoduchý. Nebylo. Regály jsou zlo a regál
120x60 je to největší zlo hned po Cthulhu.
Člověk se u toho pobavil, nasejřil,
povařil ve vlastní šťávě a zaprasil od hlavy k patě. Kočku to
vyděsilo natolik, že se učinila nonexistentní. Výsledek pátrací
akce: schovala se kam normálně ani krajíc chleba nezapadne.
Dovečera se mnou komunikovala pouze syčením.
Pravdou je, že jsme téměř
nepřetržitě hlučely a chřestily kovem. Normální člověk by si
taky někam zalezl.
Jak tedy vypadá prozatimní výsledek? Takto.
Pro představu s budoucími obyvateli.
Nejmenším a nejvyšším... a s tím, co se prostě musel vnutit :)
Armand, očividně neštasten, že se mu zase zmenšil pokoj o deset čísel. Původně jsem chtěla uloupit ještě malinký kousek z druhé strany pro Myš, ale to už mu přeci nemůžu udělat! Marius naopak dostal kousek místa navíc, jinak bych na něj do kouta nedosáhla. Ale zase se rád rozdělí o postel. Jinx to může býti jedno, neboť s ostatními tinies bude bydlet v extra přístavku v přízemí, motá se tu jen ze zvědavosti a pro představu velikosti.
Dont mind me, já si tu jen tak straším.
Sakuru jsem vyndat musela, jinak bych se nedostala k Mariovi... Možná bych totiž měla zmínit, v jakých podmínkách momentálně mé BJDs "bydlí".
Tadá :)
Když tuhle prosklenou skříňku otevřete, dostanete ne facku resinového odéru, ale rovnou pěstí! Augusto v popředí ve skutečnosti netráví své chvíle na návštěvě u nás zavřený v téhle pidimístnůsce. Vyvaluje se v pohodlných měkkých dečkách nad ní, kde je sice nízký strop, ale taky spousta kyslíku.
Do příště
pac a pusu
No comments:
Post a Comment